Z radnice: Narozeninové gratulace nově od 70 let
Doba, kdy šedesátka byla významným jubileem, je dávno pryč. Postupné zvyšování věku odchodu do důchodu, prodlužující se zdravý a aktivní věk a současný životní styl nás přivedly k rozhodnutí posunout gratulace z radnice na 70 let. Tradice gratulací s balíčkem od paní Polankové nekončí, pouze pokračujeme od sedmdesáti, aby byla zachována jejich smysluplnost a radost pro jubilanty. V roce 1980 odcházeli muži do důchodu ve věku 60 let a „šedesátka“ byla tradičně významnou životní metou, při níž byla přítomna i obecní samospráva.
Tradice gratulací v našich obcích sahá zřejmě hluboko do minulosti. Stejně je tomu i jinde – některé obce svolávají seniory každý měsíc, jinde jednou ročně. Gratulace zajišťují kulturní referenti, komise, občanská společnost, a samozřejmě i starostové. Na Rabí se ujalo gratulovat od 60 let, a to každých pět let až do devadesátky a pak každý rok.
V našich obcích je ročně v průměru kolem čtyřiceti jubilantů. Doba, kdy čekal jubilant doma na návštěvu starosty, je pryč. Dnes je obtížné zastihnout i 65letého občana, který je většinou v zaměstnání. Pokud mi to pracovní program dovolí, strávím s vámi obvykle hodinu až dvě. Vzhledem k počtu jubilantů se občas stane, že gratulaci musím řešit dodatečně – ať už z důvodu pracovního vytížení, víkendu nebo dovolené a někdy prostě zapomenu že je nový měsíc. Upřímně se za své případné nedostatky omlouvám. Věřte, nebo ne, že více než čtyřicetkrát poblahopřát je občas v běžném pracovním tempu náročné.
Každá návštěva je však něčím zajímavá a inspirující. Vzpomínky, které spolu sdílíme, by jistě vydaly na obsáhlou publikaci, ale vše ponechávám u vás. Každý zážitek, každá historka zůstává mezi námi, protože jde o vaše osobní chvíle a radosti, které je potřeba chránit a respektovat. Právě v tom je kouzlo těchto setkání – jejich autenticita a jedinečnost, která nemá být nikam publikována, ale uchována jen v dobré paměti.
Při vaší osobní návštěvě nepohrdnu kávou ani vodou, nic dalšího nežádá. Jde především o „pokec“. V tom počtu návštěv zákusky s chlebíčky a o alkoholu nemluvě by bylo příliš. Samozřejmě se občas stala výjimka – paní Kůsová z Čepic věděla, že mám rád laskonky, a měla jich připraveno osm. Neodolal jsem. Jednou jsem se zapovídal a všechny okolnosti tomu nakloněné přispěly k tomu, že jsem odcházel z „práce“ domů ve dvě hodiny ráno. Tajemstvím také není, že účinek švestkového destilátu na čistém studeném vzduchu rozhýbal planetu Zemi natolik, že dva chasníci mi při návratu domu byli oporou. Jsme jen lidé s chybami, ze kterých se učíme být lepšími. Mnoho lidí znám od dětství, vzpomínáme, co bylo a co se u vás změnilo a jak se obec proměnila. Všem lidem přeji zdraví a štěstí.
A jak to mám s věkem já? Věk je opravdu jen číslo a důležité je, jak se cítíme uvnitř – v hlavě. Osobně mám pocit, že jsem zamrzl někde mezi sedmnácti a dvaceti lety. To je samozřejmě můj vnitřní pocit. Na venek může člověk působit úplně jinak. Občas si myslím, že můžu mít i názor a podporou mi v tom je fakt, že už mám i pár chlupů v uších – důkaz, že jsem jako muž dozrál. Tělesná schránka vykazuje známky opotřebení podle toho, co děláme. Po florbalu nebo práci v lese se cítím jinak než po dni stráveném u televize nebo v kanceláři. To máme určitě všichni podobně. A protože se opotřebení těla stoupajícím věkem projevuje postupně, vnímáme ho přeci přirozeně, bez překvapení. To, jak se cítíme, ovlivňuje i jak vnímáme gratulaci od „obecní samosprávy“. Když jdu pogratulovat šedesátníkovi, který má ještě pár let do penze, bývá často hodně překvapený: „Cože, to už?“ V šedesáti pěti letech jsou lidé mnohdy pořád v práci a život si nenechávají diktovat číslem na občance. Změna byla na čase. Takže, pro mě je to jasné: věk je jen číslo. Důležité je, jak se cítíme uvnitř. A já? Já se pořád cítím někde mezi sedmnácti a dvaceti, i když tělo občas říká něco jiného.
Miroslav Kraucher (starosta)
Text byl zaslán do redakce 21. ledna 2026
