Rábské novinky

Obchod v Čepicích na návsi se sice jmenuje Global, ale nikdo mu tak neřekne. Každý v této vsi spíše použije obrat: „Už jsi byl/a u Jany?“, „Je tam ještě Jana?“ nebo „Má tam Jana auto?“. Nebo když volá kurýr a vy nejste doma: „Nechte mi to u Jany.“ A každý ví, o čem je řeč.

Když jsou přebytky na zahradě a chceš podarovat sousedy? Odneseš je k Janě, ona už je podělí. Máš pozvánku na akci, kam chceš, aby místní přišli? Poprosíš Janu.

Jana a její obchod je prostě fenomén naší malé obce. I můj čtyřletý vnouček se při návštěvách dožaduje: „Půjdeme ‚do Jany‘?“, jako jiní chodí „do Kauflandu“ nebo „do Lidlu“. Aby ne. Jana pro něj má vždycky milý úsměv a pár hezkých slov. A když je babička přísná a nechce koupit nic sladkého, Jana ji umluví nebo nenápadně přidá lízátko zdarma k nákupu. Prostě, můj vnuk chodí do čepického Globalu raději než do nejlepšího supermarketu. V tomto roce je Jana v Čepicích čtyřicet let.

Čtyřicet let s krámkem

Jani, ty jsi v Čepicích od tvých dvaceti pěti let. Jak jsi se sem dostala?
Jedné dceři byly tři roky, druhé čtyři a já jsem chtěla jít do práce. Protože jsem se vyučila u Jednoty, do mateřské jsem dělala v Rejštejně na umístěnku. Já jsem z Frymburku a v Rejštejně jsem musela být celý týden. Následně jsem byla čtyři roky s dcerami doma. Pak jsem chtěla už jít do práce, tak jsem se šla zeptat do Jednoty a oni mi řekli, že v Čepicích odchází paní. To jsem měla docela radost, protože já jsem vždycky prodávala radši na vesnici než ve městě. Učila jsem se v Klatovech a v Sušici Na letišti, ale vždycky jsem měla radši vesnici. Takže jsem nastoupila, ráno jsem odvezla holky do školky do Sušice a hned tím autobusem jsem jela sem. Byla jsem hrozně ráda, že už jsem zase mezi lidmi. A ti lidé tady byli opravdu od začátku moc hodní.

V sobotu 13. září jsi byla v Čepicích už čtyřicet let. Čtyřicet let v jednom obchodě, na jednom místě, v jedné vesnici. Jaký byl ten den?
Bylo to až dojemné. Jsem tady ráda a líbí se mi tu. Mám všechny ty lidi ráda a chtěla bych tu ještě hodně dlouho být, pokud to zdraví dopřeje. Jsem tady šťastná a nikdy jsem nelitovala, že jsem sem nastoupila.

Vzpomeneš si, kdy jsi tady byla nejšťastnější?
Asi když byl člověk mladší, bylo tu víc lidí, bylo tu hodně takových těch domorodců, se kterými jsem tu začínala. Bylo to v době, kdy mé dcery už poporostly, takže nebylo už tolik starostí. To byl čas, když mi bylo třicet, čtyřicet, padesát. To byla nejlepší léta, teď už přece jen něco bolí.

Ty máš málokdy zavřeno z důvodu dovolené nebo nemoci. Pamatuješ si, kolikrát jsi opravdu nemohla přijít do práce a na nějakou dobu musela zavřít?
Někdy jsem měla zavřeno, když byly dcery malé. Ale většinou je opatrovala babička, když byly nemocné. Jednou, když byly opravdu hodně nemocné a paní doktorka Venclíková, co se mnou jezdila autobusem, mě viděla a řekla, že v tom autobusu ráno sedět nebudu, že budu prostě s těmi dětmi doma. Tak jsem to dostala od ní nařízeno a šla jsem domů. Ale do krámku šla moje hodná tchyně. Ona dělala občas svačinářku, takže se vyznala. A navíc to byla doba, kdy byly ceny všude stejné. Prostě sem někdo jít musel. Pečivo bylo objednané, bylo venku v bedně.

Takže jsi ve skutečnosti nezavřela.
Ne. Jen na týden dovolené. Protože když byly moje holky ještě malé, tak jsme na tu dovolenou jezdili. Teď už kolik let žádnou dovolenou nemám. Taky jsem se žlučníkem skončila v nemocnici, ale to už byly holky velké, a to už sem chodily prodávat ony. Ale v době covidu jsem kvůli nemoci musela zavřít na měsíc, to byla divná doba, zavřeno toho byla spousta.  

Hrozilo někdy, že bys to tu zavřela definitivně? Měla jsi takový okamžik?
Já jsem dělala devět let pod Jednotou. Po devadesátém roce to tady Jednota chtěla zavřít. Nebyla tu voda, nebyly dodržené hygienické podmínky, už by to bývalo tak dál nešlo. Pak nastalo dilema, co dál. Můj muž tenkrát řekl: „Tak si to vezmeš do soukroma.“ Nebýt jeho, tak bych to sama nedala. Protože on s jeho bratrem to tady všechno vykopali, udělali nové podlahy. Všechno vystěhovali, bylo období, kdy, aby nemuselo být zavřeno, tak jsme měli mobilní buňku před krámkem a v té jsem prodávala asi tři měsíce, než se to tu připravilo. To bylo v devadesátém čtvrtém, od Vánoc toho roku jsem pak už přešla na sebe. Jednota si  ale všechno zařízení odvezla. Stejně bylo staré a k ničemu. Potřebovali jsme hlavně zavést vodu a v tom nám hodně pomohli místní hasiči, že nám pomohli vodu přivést od studny až sem. Můj muž a švagr každé odpoledne, když přišli z práce, tak pracovali na přestavbě. I můj otec betonoval a 20. prosince jsme tu otevírali už na mě.  

To byl těžký, ale možná i zároveň hezký začátek, když jsi si tu stoupla poprvé už jako svá paní, ne?
To určitě. Je fakt, že holkám bylo devět, deset let, a ty už si myslely, že Vánoce toho roku u nás nebudou, protože jsme všichni byli do poslední chvíle tady.

Jak ta prodejna vypadala v tvých začátcích? Byla jsi tu vždy sama prodavačka?
Sama. Když jsem sem přišla, tak to bylo na zkrácený úvazek, bez sobot. Jak říkám, voda tu nebyla, žádné chladící vitríny, jedna lednice. Vodu mně nosili sousedi, paní a pán Kláskovi. A na záchod se chodilo do průjezdu na suchý záchod. Tohle – kde teď jsme – je vlastně bývalý sál. Tady to byla dřív hospoda a tohle sál.

Kdo tu měl tu hospodu?
Tady už přede mnou bylo několik prodavaček, já už si to pamatuji jako obchod. Ale patřilo to kdysi Maškům.

Změnila se za tu dobu nějak otevírací doba krámku?
Za Jednoty jsem tu byla od sedmi do dvou a v pátek do čtyřech. Teď jsem tu celý týden a v sobotu jsem taky, protože ta sobota je pro domácí nejsilnější.

Kupují se stejné věci jako kdysi, nebo se proměnil i sortiment?
Tím, že přišli mladí lidé, tak ti přece jen jedí trochu jinak než ti dřív. Ale taky je dnes daleko větší výběr. Za Jednoty byly třeba jedny párky, takže si nikdo ani nemohl nějak vybírat. Dneska už přece jen je sortiment větší, ale je fakt, že lidé kupují to samé.  

Jeden čas jsi tu měla i drobný textil.
Když jsme začínali podnikat, byla úplně jiná doba. To se dodavatelé předháněli, vozili vše možné. Dneska nás malé nikdo zásobovat nechce. Všichni chtějí dovézt celé množství někam najednou. Ten textil tu byl na komisní prodej, ale ten pán už postupem doby skončil, a teď už se nenajde nikdo, kdo by to sem přivezl.

Čtyřicet let s Čepickými

Jak se za těch čtyřicet let proměnila vesnice?
Proměnila se hodně. Plno rodin vymřelo, ubylo hodně původních obyvatel, ale zase přišlo dost nových, mladých, takže to pořád pokračuje. Ale je mi líto těch lidí, co už mi odešli, protože s těmi jsem začínala a s těmi jsem stárla. To je škoda. To loučení u každého z nich bylo hodně smutné.

Ty tady máš stolek a tři židle, aby zákazníci nemuseli stát ve frontě. Vzpomeneš si, kdo všechno tu za ty roky sedával?
Ti stálí lidi, co sem chodili, aby nemuseli čekat ve frontě, tak tu sedí. Dřív i třeba listonošky, když jezdily a mohly si tu dát svačinu. Což už dneska nemůžou, ty už dnes jenom spěchají. I některé důchodkyně si sem přišly posedět, aby nebyly samy.  

Měla jsi tady ten stolek od začátku?
Od začátku, co to mám já.

Ty už nás všechny znáš, co kdo jíme, naše stravovací návyky. Nebo pletu se?
Ne, nepleteš. Je to tak.

Co je na tvé práci nejobtížnější?
Nepřipadá mně nic tak obtížného. Možná v létě, abych odhadla, kolik a co mám vzít. Jestli přijde někdo z tábořiště, jestli přijdou vodáci. Odhadnout pečivo, to ostatní se dá, ale pečivo je druhý den neprodejné. U domácích se dá vždycky domluvit, co kdo potřebuje, když to není, objednám to na druhý den. A také zelenina, s tou je to úplně špatné, dodavatelé zeleniny nejsou a to, co vozí…  

Jaké jsou tvé zkušenosti s turisty, vodáky?
Já myslím, že dobré. Plno z těch, kteří jezdí na tábořiště i na vodu, se sem vrací. A vždycky mě potěší, že se sem přijdou podívat, přijdou se zeptat, jako jestli tu ještě jsem.

Jestli inventář Jana je na svém místě.
Tak tak. Takže to mě hodně těší. Letos poprvé tu nebyl dětský tábor. Ty děti sem jezdily každý rok a člověk je viděl, jak rostou.

Takže jsi znala i ty děti?
Jo, to byly děti ze severu, ty se vždycky přišly rozloučit, když odjížděly, a za rok přišly zase. Ty tu vyrostly.

A tvůj nejbizarnější, nejpodivnější zákazník?
To nevím.

Nikdy žádný exot?
No, taky mě tu vykradli asi třikrát. To byl opravdu blbý zážitek. V noci pro mě přijeli, že je tu vykradený obchod. Ale ty zloděje tu na místě chytili. Asi tři dny předtím tu byly oštípané dveře z průjezdu do skladu, bylo vidět, že se sem někdo snažil dostat. To jsem nahlásila a policie sem jela druhý den na kontrolu, v průjezdu byl utržený zámek a přistihli je tady. Byl to chlap s ženskou, stanovali na jezírku a pak se zjistilo, že byli opakovaně trestaní. Seděli ve skladu a jedli, takže je chytili při jídle, při činu. Mně jich v tu chvíli bylo až líto. A druhý, když pro mě brzy ráno přijel pekař, že je tu vypáčený zámek, že mám vykradený krám. Pryč byl všechen alkohol, bedny s pivy a cigarety.

Co tě na této práci dokáže otrávit?
Asi ani nic. Snad jen, když je někdo naštvaný, že něco není, tak mě to mrzí. Ale není v mých silách mít všechno, někdy se taky množství neodhadne. To ale nejsou domácí, to spíš právě turisti se diví, proč už něco není.

Co bys doporučila začátečníkům?
Hlavně, aby měli trpělivost s lidmi, aby k nim byli slušní, aby se k nim hezky chovali. Takovou trochu pokoru. Zvlášť trpělivost s těmi staršími, ale na to všechno člověk přijde až s lety.

Plány do budoucna?
Plány už žádné nemám, už si říkám jen, aby nám sloužilo zdraví mně i mému muži, protože ten mně dělá od účetního, údržbáře po nákupčího.

Sehraná dvojka. To bychom si my přáli taky. Chceš něco říci, co tu nezaznělo?
Chtěla bych říct, že jsem tady lidem hodně vděčná za to, že sem chodí, že jsem tu s nimi mohla být, že byli na mě hodní, plno věcí mně i poradily ty ženské, co tu kdysi byly, naučily mě plno věcí, takovou tu zkušenost mně daly. A za to jsem vděčná, hlavně těm, které už tu dnes nejsou. Vzpomínám na paní Kláskovou, paní Dražkovou a na další, to bych musela jmenovat všechny. A děkuji za to, že sem lidi chodí a že se máme rádi tady.

Jano, moc děkuji, nejen za sebe, ale za nás všechny tady, pro které jsi středem naší návsi a naší vsi.
Já za to taky děkuji a jsem ráda, že tu můžu být. Jsem už důchodce, ale vůbec se netěším do důchodu, že bych měla zůstat doma a nemohla sem.  

Poděkování starosty města Rabí

Město Rabí od roku 2018 podporuje zachování prodejny v Čepicích prostřednictvím dotací z Plzeňského kraje. Jde o jednu z konkrétních možností, jak se obec může podílet na zachování základní občanské vybavenosti v malé obci, která jen obtížně odolává tlaku velkých obchodních řetězců. V posledních letech bylo z krajských prostředků vyčerpáno 280 tis. Kč a obec ze svého rozpočtu alokovala dalších 34 tis. Kč. Tyto finance směřují především na úhradu energií a provozních nákladů. Přestože se jedná pouze o dílčí pomoc, představuje důležitý projev podpory paní Polankové, která již 40 let provozuje místní obchod a jejíž prodejna je po celou tuto dobu nedílnou součástí života a komunitního dění v Čepicích. Přejeme, ať vás úsměv doprovází dále a za veřejnost moc děkujeme a smekáme před vámi pomyslnou čepici v našich Čepicích.  

Celkem jsme šestkrát čerpali  
2018 obec 6 tis. / příspěvek Plzeňského kraje 50 tis.
2019 4 tis. / 30 tis.
2021 4 tis. / 30 tis.
2022 6 tis. / 50 tis.
2024 7 tis. / 60 tis.
2025 7 tis. / 60 tis.  


Rozhovor: Jiřina Kábová (Čepice)
Doslov: Miroslav Kraucher (starosta města Rabí)
Text byl zaslán do redakce 17. září 2025.

Obchod se smíšeným zbožím v Čepicích. Foto: Tereza Freidingerová