Rábské novinky

Liška – rybář a průkopník

Karel Liška pocházel z Dobříva u Rokycan, kde pracoval ve mlýně zděděném po svém dědečkovi. Nicméně kolem roku 1906 si pronajal úsek řeky Otavy mezi Čepicemi a Bojanovicemi, který se mu na více než čtvrt století stal druhým domovem. Právě zde, mezi kameny otavského koryta, společně se svým přítelem Matějem Hlavsou – místním rodákem a porybným ze Žichovic – objevoval taje lovu lososů a dalších ryb.

Ve své době, kdy bylo rybaření vnímáno především jako zdroj obživy, už uplatňoval přístup „chyť a pusť“. „Je to jeho důležitý odkaz. Pouštění ryb a etika lovu – to, na co se dneska hodně kouká, měl pan Liška dávno zmáknuté,“ přibližuje přínos této muškařské legendy pro současný sportovní rybolov iniciátor akce Stanislav Bláha ze spolku team4teen Vimperk.

Své zkušenosti včetně etiky lovu Liška sepsal v knize Sportovní chytání pstruhů, která vyšla v roce 1926 a která nabízí svědectví života v Otavě z kraje 20. století.  „Snem tehdejších rybářů byla ryba, kterou už tady nenajdeme – a to je losos,“ vypráví vášnivý muškař Bláha. „Ještě v roce 1933 losos běžně táhnul, posledního lososa tady na Otavě ulovili někdy v roce 1947 a úplně toho nejposlednějšího, nějakou strdlici (mládě lososa pozn. redakce), chytili na Fufernách v roce 1953,“ vysvětluje v čem tví Liškův odkaz.

Liška a rybáři, kteří pod ním na Otavě působili, totiž lososa zažili, a vidět táhnout lososy musel být dechberoucí okamžik, jak přibližuje Bláha: „Když jsme četli kroniky rybářů a čtete v nich tučně napsanou větu ‚Lososi jsou tady‘, tak každého rybáře muškaře musí zamrazit a vstávají mu chlupy na rukou.“

Liškovo dědictví zůstává dnešním rybářům přístupné i díky profesoru Václavu Dykovi a jeho publikacím Liškova žichovická škola muškařů (1988) a Z Liškových rybářských dopisů (1940). „Společně s tvůrci plakety jsme měli tu možnost vidět originál jeho knihy. Když jsme ho viděli, tak jsme si uvědomili, jak obrovský Liškův odkaz je a že si to tu desku rozhodně zaslouží,“ dodává Bláha.

Ožívání Liškova odkazu

„Přiznám se, že nikdy předtím jsem o Karlu Liškovi neslyšel,“ zahájil svou řeč při slavnostním odhalení starosta města Rabí Miroslav Kraucher. A jak se během příprav tohoto aktu ukázalo, nebyl sám. Většina lidí v našich obcích vůbec netušila, kdo Karel Liška byl a proč by měl jeho odkaz nést právě most v Čepicích.

„Jeho příběh a spojitost s Čepicemi, Bojanovicemi, Žichovicemi a potažmo městem Rabí je ale tak silná, že je zcela na místě, aby taková ikona sportovního rybolovu měla odkaz právě zde v Čepicích,“ vysvětlil starosta. I proto se město rozhodlo zřídit v budově rábské Měšťanky expozici Otavy, jak přibližuje Kraucher: „Od příštího roku bude stálá expozice věnovaná muškaření, které se stane hlavním pilířem našeho muzea, a chceme tak přispět k popularizaci pana Karla Lišky a jeho odkazu.“

Když plaketa začala vznikat, bylo několik návrhů na její umístění. „Liška byl v tomto kraji spojený s přírodou, a tak se přemýšlelo, že by to bylo někde v přírodě. Ale dneska není jednoduché zkazit nějaký kus skály,“ líčí Bláha. Dalším návrhem byla rybárna Matěje Hlavsy v Žichovicích, kde působil, ta už ale neexistuje. „A tak logicky jediná věc, která ještě pamatuje Lišku, je čepický most,“ vysvětluje iniciátor akce, proč volba padla právě na něj. Navíc, jak Bláha upozornil, skále v čepických Amerikách, se mezi rybáři neřekne jinak než Liškova skála: „To ví každý rybář, který si přečetl jeho a Dykovu knihu, která vychází z kronik žichovických rybářů, kteří zde v té době pod Karlem Liškou působili.“ S Čepicemi byl Liška prostě spjatý.

Za plaketou stojí sochařka Irena Armutidisová a umělečtí slévači Josef Rossí a Anna Wallerová – také muškaři. Bronzová plaketa byla lita metodou ztraceného vosku. „To znamená, že nejprve se vytvoří model z hlíny, následně je odlit do sádry a my jako slévárna z něj snímáme první silikonový otisk, ze kterého se vyrábí voskový odlitek, který je úplně věrný bronzovému odlitku,“ popsal Rossí postup prací. Předlohou k plaketě byla dobová fotografie Lišky, na které je s největší pravděpodobností oděn do mlynářského. Bedlivé oko na desce najde i tři zvířátka, které Sochařka Armutidisová ukryla v trávě obklopující Lišku.  

Díky iniciativě nadšenců a vášnivých muškařů se Liška na Otavě opět dostává do povědomí. V Dobřívě, kde ho naopak všichni znají, jeho odkaz zatím skomírá. „Pocházím z Hrádku z Rokycanska. Hned vedle je Dobřív, kde pan Liška žil. Muškařím 26 let a jeho jméno znám celých těch 26 let, protože on to měl na té naší Klabavce rád a hodně se tam o něm ví,“ líčí Markéta Procházková, trojnásobná mistryně světa v muškaření, a také majitelka Liškova hrobu.

„Úplnou náhodou Karel Křivanec – taky takový nestor muškaření z Jižních Čech – jel na výlet a našel Liškův hrob v hrozném stavu,“ vypráví. „Tak jsme začali pátrat a zjistili jsme, že je opuštěný, i když ještě nějaká Liškova vzdálená rodina žije.“ Doslova za pět minut dvanáct, těsně před jeho likvidací, se jí podařilo hrob získat. Na jeho rekonstrukci byla vyhlášena veřejná sbírka. „Snad se nám povede něco vybrat, abychom mohli hrob opravit a aby mohla jeho památka v důstojnosti pokračovat dál,“ uzavírá Procházková.

Tereza Freidingerová (RN)
Text byl zaslán do redakce 6. července 2025

Titulní foto: Jaroslav Potužník

Plaketa Karla Lišky. Foto: Tereza Freidingerová

Z leva Miroslav Kraucher (starosta města Rabí), Markéta Procházková (trojnásobná mistryně světa v muškaření) a Stanislav Bláha (iniviátor akce). Foto: Tereza Freidingerová

Autoři a tvůrci plakety Josef Rossí, Anna Wallerová a Irena Armutidisová. Foto: Tereza Freidingerová